Vysocí elfové vedeni Dath’Remarem opustili Kalimdor a vyzvali na zápas bouře Maelstorumu a přežili. Jejich loďstva putovala po zničeném světě po mnoho let a objevili mnoho tajemných a ztracených království během jejich dočasných pobytů. Dath’Remar, který na sebe val jméno Slunokroký (nebo také-„ten co kráčí sluncem“) vyhledal místa magických sil, kde vybudoval nové domovy pro svůj lid.
Lodě nakonec dopluli k břehům království lidí jež je později známé jako Lordaeron. Ve vnitrozemí vysocí elfové postavili osadu uvnitř klidných Tirisfalských mokřin. Po několika letech mnoho z nich začalo šílet. Terorizovalo je prý jakési zlo, které spalo vespod nekonkrétní částí světa, ale to nikdy nebylo dokázáno. A tak vysocí elfové opustili svůj tábor a vydali se k další zemi bohaté na energii.
Jak překračovali elfové drsné hory Lordaeronu, stávala se jejich cesta stále nebezpečnější. Protože byli odříznuti od životadárných sil Studny Věčnosti, zemřelo mnoho z nich díky chladnému podnebí, únavou a hladem. Nejvíce znepokojující byl však fakt, že už nebyli nesmrtelní nebo odolní vůči živlům. Jejich postavy ztratili na výšce a zmizela i fialová barva z jejich kůže. Navzdory jejich útrapám se setkali s mnohými stvořeními, které předtím na Kalimdoru neviděli, objevili i kmeny primitivních lidí žijících a lovících v prastarých lesích. Nejhorší však bylo setkání s žravými a mazanými lesními trolly Zul‘Amana.
Tito mechem porostlí trollové si dokázali zregenerovat ztracené končetiny a uzdravit bolestná fyzická zranění, jenže to byla barbarská a zlá rasa. Amaniho říše se táhla přes většinu severního Lordaeronu a trollové těžce bojovali, jen aby udrželi nechtěné návštěvníky od svých hranic. Elfové začali mít averzi vůči ošklivím a ničemným trollům a zabíjeli je na potkání.
Po mnoha dlouhých letech našli vysocí elfové konečně zemi, jež by připomínala Kalimdor. Hluboko uvnitř severních lesů kontinentu našli zemi Quel’Thalasu slíbili si, že vytvoří mocnou říši, která bude mocí převyšovat jejich Kaldoreiské bratrance. Naneštěstí založili elfové město na zříceninách starověkého trollího města, které pro ně bylo stále posvátné. Téměř ihned začali trollové útočit na elfy.
Tvrdohlaví elfové, nechtějící se vzdát jejich nového domova využili magii, kterou kdysi nasbírali ze Studny Věčnosti a drželi divoké trolly ve výklenku. Pod vedením Dath’Remara se jim podařilo porazit Amanovi trolly, kteří je přečíslovali jeden ku deseti. Někteří elfové, obezřetní k varováním Kaldoreiských bratranců, cítili, že jejich používání magie by na ně mohlo upoutat pozornost vyhnané Plamenné Legie. Proto se rozhodli, že zamaskují jejich země pod ochranou bariérou, která jim bude dovolovat stále používat magii, aniž by se o tom někdo dozvěděl. Vybudovali řadu masivních runových kamenů na mnoha místech okolo Quel’Thalasu. To značilo hranici magické bariéry. Avšak runové kameny nejenže maskovali elfí magii před mezi-dimenzními hrozbami, ale také jim pomohly zastrašit pověrčivé trolly.
Jak čas běžel, Quel’Thalas se stal zářícím monumentem úsilí vysokých elfů a magické zdatnosti. Jeho překrásné paláce byli zbudovány ve stejném stavitelském stylu jako prastaré síně Kalimdoru. Quel’Thalas se stal zářným, klenotem, jež elfové toužili vytvořit. Rada Silvermoon byla pověřena vládou nad městem, ač si dynastie Slunokrokého stále držela špetku politické moci. Skládalo se ze sedmi nejvyšších elfích pánů, Rada pracovala na bezpečí elfského lidu a jeho zemí. Obklopeni jejich magickou bariérou nedbali vysocí elfové na stará varování Kaldoreiských bratranců a křiklavě využívali magii téměř ve všech aspektech jejich života.
Téměř čtyři tisíce let žili vysocí elfové v míru uvnitř jejich města. Ale lstivý trollové nejdou porazit tak lehce. Osnovali a plánovali v hlubinách lesů a čekali, zatímco jejich počty rostly. Nakonec mocná armáda trollů vyrazila ze stínů lesů a znovu obléhala svítící věže Quel’Thalasu.